Kde je Bůh v době koronaviru?

„Kniha obsahuje mé úvahy o situaci, kterou nyní všichni zakoušíme. Začal jsem ji psát před týdnem a události se od té doby začaly rychle a dramaticky měnit a  bezpochyby se měnit budou… Milí čtenáři, chtěl bych vás požádat, abyste ke knize přistoupili s následující představou: sedíme spolu v kavárně (jen kdybychom mohli!) a kladete mi otázku, která je na titulní straně knihy. Odložím tedy svůj šálek kávy a pokouším se vám poctivě a upřímně odpovědět. Mluvím o své zkušenosti, díky které vím, co přináší pokoj, oporu a naději.“ – John C. Lennox

Kde je Bůh v době koronaviru? Tuto otázku si možná pokládají lidé loučící se s nemocným členem rodiny, který náhle zemřel na toto onemocnění nebo trpící jedinec nakažený s těžkým průběhem nemoci. Kde je Bůh? Kde je Bůh, když jej nevíc potřebujeme? Obdobnou otázku si také pokládali lidé, kterým blízcí zemřeli v hrůzách holocaustu. A nemálo úpěnlivé otázky tohoto typu byly jistě řečeny lidmi v období epidemie moru, tyfu nebo španělské chřipky. Možná se to nezdá, ale v celosvětovém měřítku je tato pandémie vážnou hrozbou velkého rozsahu zasahující téměř do všech kontinentů.

Lidé si žijí své životy – chodí do práce, do škol, scházejí se s rodinou a přáteli, navštěvují různé akce a atrakce, cestují… A najednou se jejich relativně stabilní svět, v němž je život poměrně převídatelný a na který si zvykli, začíná hroutit. Nastupuje pocit bezmoci a omezení všeho druhu – společenský odstup, zákaz cestování a vycházení, zavírání škol a pracovišť, používání ochranných prostředků a přísná hygiena. Všechna tato opatření nám však v tomto případě pomáhají. Jak máme ale v této situaci, která nastala, zareagovat? Můžeme se spolu s předsedou nejvyššího soudu v Jižní Africe připojit k jeho výzvě: „Vyzývám všechny, kteří se mohou modlit, aby počínaje dnešním dnem považovali modlitbu za naprostou nutnost a začali se modlit.“ (citace z knihy)

Aby se zabránilo přenosu nemoci, zavírají se nejen školy, pracoviště, obchody, ale i chrámy a kostely po celém světě. Uzavřené kostely lidem evokují otázku: Je tam někde Bůh, když se na kostelní lavice jen práší a všechny svíčky na oltáří jsou zhasnuty? Není Bůh náhodou také uzavřený v karanténě? Na koho máme teď spoléhat a obracet se se svými prosbami a obavami?

Autor knihy se v dalších kapitolách zaměřuje na problematiku bolesti a utrpení. Bolest v našich životech má smysla nelze říci, že každá bolest je špatná. Z fyzického hlediska nás bolest varuje před nebezpečím a je také součástí našeho tělesného vývoje. Z hlediska psychiky může utrpení přispět k utříbení lidského charakteru, získání či zvýšení sebevědomí, změně životního směru nebo přeskupení mravních a životních hodnot. Jak píše F. M. Dostojevskij ve své knize Zločin a trest: „Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce.“ (citace z knihy) Stejně jako Jóbovi přátelé, kteří se domnívali, že Jób si za své utrpení může sám, existují lidé, kteří tuto myšlenku pokládají za svou. A není jich málo. To, že někdo onemocní vážnou chorobou nebo se stane obětí autonehody, neznamená, že jej Bůh chce za něco potrestat. Sám Ježíš v Janově evangeliu (Jan 9, 1-3) odmítá myšlenku, že bolest a utrpení musí nutně souviset s osobním proviněním.

Jak tedy jako křesťané máme na pandémii reagovat? Autor zde uvádí 4 dobře míněná doporučení.

  • Zaprvé: Dbejme na rady. Dbejme na rady lékařů a odborníků, kteří v této situaci ví jistě více než běžný občan. Bůh má moc nás ochránit a uzdravit, ale očekává, že budeme moudří a budeme využívat veškeré prostředky, které nám dal k dispozici, včetně medicíny.
  • Zadruhé: Zachovejme si perspektivu. Koronavirus není první a věřím, že ani poslední hrozbou na tomto světě. V době „koronavirové“ budeme žít stejně jako žili lidé v době moru, tyfu nebo španělské chřipky. Je potřeba se sjednotit. Pokud nás má skolit koronavirus (či jiná hrozba), ať to učiní když děláme rozumné a lidské věci jako je modlitba, práce, četba, hra s dětmi, povídání si s přáteli; ne ve chvíli, kdy se budeme vyděšeně choulit v koutě a čekat nejhorší.
  • Zatřetí: Milujme bližního svého. Máme-li možnost, hledejme způsoby, jak druhým projevit lásku, i kdybychom sami měli utrpět škodu. Nebuďme sobečtí a nepropadejme panice. Senioři, lidé osamoceni a nemocní nás potřebují!
  • Začtvrté: Pamatujme na věčnost. Apoštol Pavel nám v listě Římanům nastiňuje naději věčného života: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ (Římanům 8, 18) Svět nakažený virem a plný úzkosti – tento svět zoufale potřebuje slyšet o této naději.

Vězte, že Boha koronavirus nezaskočil. Jen On ví, proč se to děje. On si může i to zlé použít k dobrému. Naše poznání je jen částečné a vše se dozvíme v tu pravou chvíli. Pokoj uprostřed pandemie nám může dát jen Ježíš. Povzbuzením pro „koronavirovou“ situaci nechť nám je slovo z Janova evangelia: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (Jan 14, 27)

Ať jsme křesťané či nikoliv, pandemie koronaviru nás všechny uvádí do rozpaků a znepokojuje.
Jakým způsobem se na ni dívat a jak se s ní vyrovnat?

přečtěte si knihu

Je tu nějaká naděje?
Slučuje se koronavirus s existencí milujícího Boha?

přečtěte si knihu

Ve snaze omezit šíření viru se brány kostelů po celém světě zavírají a mnozí se proto ptají:
Kde je Bůh? – tj. Je vůbec někde? Je nedostupný, uzavřený v karanténě?
Kde, či u koho, najdeme skutečnou útěchu a naději?

přečtěte si knihu

Kde má člověk najít smysl – a ne-li smysl, pak snad naději – v tak staršné a navíc neodvratné situaci?

přečtěte si knihu

Pokoj uprostřed pandemie? Ten nám může dát jen Pán Ježíš.
Otázka, kterou si musí položit každý z nás, zni: Začnu mu důvěřovat?

přečtěte si knihu